Co NESMÍ být český kandidát na prezidenta

Přemýšlel jsem, co všechno NEGATIVNĚ ovlivňuje výběr kandidátů na prezidenta v dnešní době sociálních sítí, a tedy rychlého šíření informací, ale současně i značně zjednodušené komunikace, snadnému kritizování, nadávání, a někdy bohužel až nenávisti, v čemuž jsme už i podle zprávy OSN mistři světa, stejně jako v pití piva a užívání dalších drog.

Sociální sítě také znamenají fenomén publikování a další jednoduché sdílení neověřených a falešných informací kýmkoliv a v jakémkoliv množství, což průměrný uživatel mnohdy nemá šanci rozpoznat, ani čas dohledávat.

Rád bych dal společně s vámi dohromady základní „nálepky“ toho, co nesmí budoucí kandidát na prezidenta být.

Někdy jsou ty pojmy zcela oprávněné, jindy a od jisté části voličů (obvykle odchovaných komunismem, a nyní bulvárem) až k smíchu.
Kdybychom ovšem nevěděli, že jejich uživatelé následně zvolí takového prezidenta, jakým je Miloš Zeman.

Co všechno nesmí být budoucí český prezident?

• havlovec, havlista, havloid: V podstatě kdokoliv působící v období prezidenta Václava Havla poblíž něj. Kdokoliv, zastávající myšlenku Václava Havla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“
• pravdoláskař: Viz výše. Zajímavé také je, že se lidé pohrdající ideou pravdy a lásky necítí býti příznivci lži a nenávisti.
• sluníčkář: Tento dávný pojem sloužil kdysi jen k označení především nadmíru optimistických až naivních lidí s kladným vztahem k východním náboženstvím, k horoskopům, kartářkám a esoterice. Nový význam získal v roce 2015 se zvyšující se uprchlickou vlnou v Evropě, kdy takto začali být označování extrémní příznivci přijímání všech uprchlíků.
• komunista: V zemi sužované po desetiletí jhem komunismu se všemi jeho neblahými účinky se není čemu divit, že si část voličů nepřeje, aby byl jejich prezidentem někdo, kdo kdysi rudou knížku spojenou se členstvím v KSČ vlastnil, nebo nedejbože ještě i vlastní (dnešní KSČM).
• katolík: V zemi, kde přes 40 let vládli komunisti, kteří aktivně potírali víru (byť v jiných zemích víra a komunisté klidně existovali vedle sebe), je aktivní působení ve kterékoliv církvi zásadním mínusem. Typicky nevolitelným kandidátem je proto například pan Halík.
• klausovec: Netuším, jestli se ještě vůbec nějaký aktivní politik oficiálně hlásí k myšlenkám bývalého prezidenta Václava Klause (rozumějícího všemu včetně globálního oteplování ;-)), ale vzhledem ke Klausově „oblíbenosti“ nelze počítat s tím, že by takto se prezentující kandidát na prezidenta dostal přes 5% hlasů voličů.
• šlechtic, modrá krev: Po druhé světové válce komunisté v Česku zabavili po staletí budovaný majetek všem šlechtickým rodům, a jejich rodiny donutili k emigraci, nebo k zařazení se mezi obyčejný lid. Na dlouhých 40 let se pak v Československu slovo šlechta stalo nadávkou, a kdo byl bohatší než ostatní, byl u všech za špatného (tedy mimo náhle zbohatlých vedoucích činitelů komunistické strany). V mnoha generacích tato dlouho pěstovaná závist až nenávist vůči schopným a bohatým lidem bohužel zůstala dodnes, a případný kandidát šlechtického původu má u části voličů již předem značný handicap.
• alkoholik, notorik: Poté, co se stal českým prezidentem Miloš Zeman, začaly se v Česku tyto celosvětově standardní pojmy nahrazovat pojmem viróza. Po ostudných vystoupeních Miloše Zemana na veřejnosti (ohrožení korunovačních klenotů) i po událostech v soukromí (údajné naražení kolenem při „chůzi o zeď“, „zakopnutí o koberec“ kvůli psovi) je jasné, že to žádný budoucí prezident s kladným vztahem k alkoholu nebude mít minimálně u slušné části voličů jednoduché.
• estebák: Členové komunistické státní policie, založené zejména za účelem špiclování a vydírání obyvatel země, a za účelem podpory udávání všech všemi. Jelikož jsme se po Sametové revoluci nedokázali se členy této zločinecké organizace řádně vypořádat, jsou dnes její pohrobci v nejvyšších státních funkcích, ve vedení politických stran, v místních zastupitelstvech, ale patří také mezi špičky českého byznysu, a někteří se dokonce stali i významnými manažery těch největších nadnárodních firem. Vzhledem k tomu, jaký je charakter těchto lidí, a že měli po roce 1989 zcela jinou startovací čáru než obyčejní českoslovenští občané, nelze se divit rozumným voličům, že za svého prezidenta rozhodně někoho takového nechtějí.
• populista, xenofob, islamofob, rasista, nacista: Tato označení opět získala na významu a síle v roce 2015, se zvyšující se uprchlickou vlnou v Evropě. Jelikož se s tímto jevem nedokázala Evropská unie jako celek, a ani česká politická reprezentace jasně, jednotně a rychle vypořádat, našli si a vytvořili si své voliče extremisté typu Okamura, Konvička, a přiživil se i prezident Zeman.
• rusofil, putinovec: Přestože můžeme mít rádi obyčejné občany Ruska, milovat jejich uměleckou tvorbu (tedy obvykle tu u nich oficiálně zakázanou ;-)), minimálně od okupace Československa roku 1968 pořád vnímáme Rusko především jako agresora a nedostatečně demokratickou zemi. Když navíc i v novodobé historii Rusko anektovalo Krym a vojensky přímo podporovalo konflikt na Ukrajině, nelze se nikomu divit, že nechce mít na Hradě loutku, ruský režim podporující.
• voják: I když můžeme na naše vojáky z dob první i druhé světové války s hrdostí vzpomínat, v následném období komunistického režimu byla česká armáda natolik zpolitizovaná a její příslušníci mnohdy tak profesně zdegenerovaní (narozdíl od USA, kde jsou členové profesionální armády bráni jako elita společnosti), že s vojáky žádná inteligentní žena (navenek ;-)) nechtěla nic mít ;-), a někteří voliči si dodnes žádný „zelený mozek“ neumí představit v tak významné funkci, jakou je prezident státu. Po roce 1989 jsme však konečně armádu odpolitizovali, začali jsme pouštět české vojáky na zahraniční studia i směrem na západ, a začala se nám rodit nová – demokratická profesionální armáda. Ta se již celosvětově podílí na společných akcích NATO, a důstojně nás reprezentuje v mírových misích. Také proto mohly vzniknout takové osobnosti, jakou je například generál Petr Pavel.
• umělec, herec, zpěvák: Po roce 1989, kdy nám se změnou režimu výrazně pomohli právě umělci, se někteří z nich pokusili prorazit i v politice. Přes dílčí úspěchy (Pavel Dostál, Michal Prokop, Michael Kocáb) bylo angažmá většiny umělců spíše tragikomedií (František Ringo Čech, Vítězslav Jandák), a kandidatura umělců je tedy obecně přijímána se značnou nevolí.
• intelektuál: Komunisté neuznávali vzdělání, podle nich mohl soudce i policistu dělat kterýkoliv dělník či rolník bez vzdělání, a podle toho to v Československu také těch 40 let vypadalo. Slovem intelektuál se tak pohrdavě označoval člověk, který například moc četl, nebo byl podstatně více vzdělán. Toto zvrácené myšlení v mnohých lidech zůstalo, takže profiluje-li se kandidát složitými filozoficko-ekonomickými výroky a cizími slovy, není částí voličů považován za chytrého a schopného, ale za přechytralého a vyvyšujícího se nad „obyčejné lidí“.
• sportovec: V Česku se u sportovců dlouhá léta neřešilo vzdělání, a učení bylo ve sportovních třídách i školách až na druhém místě. Jistě také proto nečekáme, že se ze sportovce časem stane výborný podnikatel (viz smutný příklad Dominika Haška s „nápojem“ Smarty ;-)), nebo snad politik se všemi potřebnými schopnostmi a znalostmi. Když už se do vrcholové politiky občas někdo ze sportovců dostane, je to většinou jen kouzlo nechtěného. Politici totiž chtějí sportovce jen na předvolební plakáty, aby si voliči spojili známou a úspěšnou tvář s danou stranou, a umístí sportovce až na nevolitelné dno volebních lístků. No a někdy voliči se sportovci a s přáním politiků vypečou, a pomocí vykroužkování dostanou nešťastné sportovce do politiky. Smutným příkladem tragiků v politice budiž například vynikající skokan na lyžích Pavel Ploc, nebo vynikající hokejista Jiří Šlégr.

Znáte-li další podobné „nálepky“, napište nám je prosím včetně vašeho vysvětlení do komentářů, a rádi je doplníme do seznamu ;-).